Už jako náctiletý kluk jsem nosil domů krkavce

Náš zaměstnanec Luboš Kofr je nadšeným chovatelem dravců. Má doma krkavce, sovu pálenou a orlice. Pan Kofr u nás pracuje již od založení firmy jako strojník energetických zařízení, tedy zhruba 30 let. Stejnou dobu se věnuje i své největší zálibě, kterou je sokolnictví.

Mít doma krkavce je celkem rarita. Jaký je to „mazlíček“?

Je s ním legrace, ale je to trochu prevít. Je mu 18 let a je náladový. Už na něm poznám, s jakou se probudil. Jmenuje se Fredík a často používá větu „Nech toho!“ Okřikoval tak i našeho bývalého psa: „Co děláš, Buddy? Nech toho!“ Nebo pořád dokola mele větu: „Fredíčku, dáme vodičku.“ Anebo říká „Nazdar“ a opakuje to do té doby, než mu odpovíte.

Mluvit jste ho naučil vy?

Ano, učil jsem ho to jako papouška. Používá i moji intonaci. Vtipné je, že ani kamarádi nepoznají, když jsem k nim zády a dělám jim kávu, jestli na ně mluvím já, nebo náš Fredík. Je to největší krkavcovitý pták, zobák má veliký 12 centimetrů. Dokáže zabít i bažanta nebo člověku strhnout nehet. Když se ho děti bojí, tak na ně ještě machruje. K dětem určitě není vhodný. Zato Albína je úplný opak.

A to je..?

Sova pálená. To je takový mazlík, že ji moje žena, která je vychovatelkou, bere na ukázky do práce a mrňouskové si ji tam mazlí. Můj kolega z teplárny k nám přišel se svojí tehdy čtyřletou dcerkou. Tak jsme jí dali rukavici, posadili na ni Albínu a ta se ani nehnula, když ji Karolínka hladila jako plyšáka. Roztomilý je i náš výreček brahimský Kuky. Je velký asi jako špaček, měří kolem 18 centimetrů.

Kromě malých opeřenců chováte i pořádné dravce.

Mám dvě orlice. Miška je narozená v roce 2008. S ní cvičím a létá na dálky kvůli udržování svaloviny. Mám ji ve voliéře. Je chovná, takže s ní nechodím na lovy. Na ně mám Elišku, které je 8 let. Vzhledem k tomu, že se dožívají až 50 let, je to relativně mladá slečna.

Jakou největší kořist jste s ní ulovil?

Srnčí vážící 19 kilogramů. Orlice má asi jen o 8 kilo víc. Když vidím vybíhat zvěř, pustím dravce a zavolám heslo „orel“. Orlice chytne oběť za krk nebo hlavu, kořist spadne a orlice ji málem zabije, než tam stačím doběhnout.

Lovit zvěř pomocí cvičených dravců je do jisté míry umění. Chovatelem dravců předpokládám nemůže být kdekdo. Jaká k tomu vede cesta?

Nejdřív jsem se věnoval myslivosti a teprve pak jsem začal mít zájem o dravce. Začal jsem se tomu víc věnovat, od poštolek jsem postupně zvyšoval nároky. Nejdřív je potřeba adeptúra, kdy za vás zodpovídá garant, kvalifikovaný sokolník. Je to náročné si všechno osvojit a naučit se dravce ovládat. Pak jsem složil sokolnické zkoušky a s myslivostí jsem přestal.

Máte zkušenosti i s odchovem dravců?

Ano. Kamarád mi dal sperma od svého orla, abych inseminoval samici. Odchoval jsem tak 10 orlů skalních. Líheň vajíček jsme měli v obývacím pokoji a když se začala líhnout, pinzetou jsme vylupovali skořápky, abychom jim pomohli. Narození dravce je zážitek. Taky proto rád sleduji sokoli na naší teplárně. Přeci jen je sokolnictví moje záliba už více než 20 let. A pamatuju si, jak jsme ještě jako náctiletí s kamarádem tahali domů ptáky z čeledi krkavcovitých, například kavky, straky, sojky, havrany, krkavce. Jsou to nejinteligentnější ptáci žijící u nás. Dají se odmalinka ochočit a pak volně žijí puštění na zahradě. To jen náš Fredík je naprosto domestikovaný.