Dětský sbor Paprsek oslavil 50 let od svého založení

Stálicí mladoboleslavské kulturní scény je již padesátým rokem dětský pěvecký sbor Paprsek. Ten se dlouhodobě těší podpory společnosti ŠKO-ENERGO. Sbor založil hudebník Milan Klipec, který společně se svou dcerou Markétou působí ve sboru jako sbormistr. Při příležitosti významných kulatin sboru jsme se ho zeptali na pár otázek.

Na jaké období Paprsku vzpomínáte nejraději?

To nedokážu určit, protože v každém období byly úžasné zážitky, které se mi zdály nepřekonatelné, ale najednou se objevily nové a ještě větší. Vždycky mám pocit, že to poslední je zdaleka nejlepší, ale to je velice subjektivní a nepřesný pohled. Je to permanentní tok událostí, které jsou plánované i nahodilé, milé, úžasné a překvapující. Čili celých 50 let je báječných….

Sbor Paprsek aktuálně slaví 50 let od svého založení – kolik dětí sborem za dobu jeho fungování prošlo?

Statistikou se zpočátku zabývalo oddělení ZUČ v Domě kultury, jenže po našem odchodu z tohoto zařízení v 90. letech zůstaly přehledy bůhvíkde, zřejmě ve sběrně. Ale dá se to zhruba odhadnout. Těch dlouhodobých členů, kteří vydrželi a zpívali po celý čas školní docházky, bylo kolem tisícovky. Další tisíc tvořili takoví, kteří to zkusili jednou, dvakrát a záhy odpadli, nebo zvědavci, kteří navštívili jenom 3 zkoušky. Ti, kteří to mysleli vážně, zpívali třeba 10 let i déle.

Jste v kontaktu s některými členy z prvních ročníků sboru?

Ano, někteří zakládající členové z roku 1974 jsou dnes členy sboru Každý den starší (KDS), který vedu jako sbormistr. Někteří bývalí členové mi vydatně pomáhali při vedení sboru, při budování choreografie i na letních soustředěních jako vedoucí. Nakonec i dcera Markéta, která vede sbor už hodně let je také odchovankyně sboru. Mám radost z obnovení kontaktů již ztracených v rámci Jubilejního koncertu DN k 50 letům. Účast tolika bývalých členů mě neskutečně potěšila. Je milé potkávat usmívající se tváře a odpovídat na krásné otázky, jak se mám.

Jak chcete, aby děti na své působení ve sboru vzpomínaly?

Chtěl jsem vždy, aby se děti cítily ve sboru dobře, aby měly na dobu strávenou dohromady co nejhezčí vzpomínky. Většinou se to daří ideálně, ale samozřejmě, že v kolektivu se občas vyskytnou i třenice názorů, ale to je běžný jev společenského dění. Vždy jsem chtěl, aby děti zpívaly s chutí a rády, protože to se pak přenáší i na posluchače. Mám radost, že se to většině generací podařilo naplňovat. Myslím, že Paprsek zůstává pro většinu nádhernou součástí dětství.

Ve Vašem případě je Paprsek součástí celého vašeho života. Co vám po dobu působení v roli sbormistra dodávalo sílu a motivaci pokračovat a zlepšovat se? Přemýšleli jste někdy, že s tím „seknete“?

Samozřejmě, to vás napadne i několikrát za měsíc. Velmi často je to důsledek momentálního zklamání, že se něco nedaří, jak jsme si předsevzali, ale čas to prostě zahojí. Zjistíte, že vlastně problém je především ve vašem zaujatém pohledu na věci a ten nebývá vždy korektní. Například velmi bolí každoroční odchody zkušených a kvalitních členů, ale pokaždé se časem ukáže, že jen poskytli místo a šanci novým talentům, kterých je ve sboru nemálo, jen jsme o nich neměli tušení.

Paprskem prošlo nespočet dětských talentů. Co je na práci s dětmi nejhezčí? Co je na ni naopak nejtěžší?

Nejhezčí a současně nejstrašnější je jejich upřímnost. Když mají radost, tak ji neskrývají, stejně tak nepředstírají spokojenost, když není. Jejich úsudek bývá často bleskově rychlý a někdy krutý, ale je na zkušenosti sbormistra, jak s tím naloží. Často musí umět spolknout hořkou pilulku, kterou si nezaslouží.  Když mají děti radost ze zpívání, mám radost i já a tak mohu bez přehánění konstatovat, že mě jejich elán dobíjí energií. Jsou-li vztahy kamarádské, neznám nic lepšího, ovšem je to situace vždy velmi křehká.

Co všechno v rámci působení v Paprsku děti zažijí?

Pravidelné pondělní zkoušky jsou základem, tam se buduje repertoár. Když je koncert, zkoušíme i navíc o víkendech. Na Dětskou notu se zkouší celé září a říjen o sobotách a nedělích v tělocvičně a nácviku je věnována mimořádná pozornost. Zažijí i letní tábor, na kterém kromě zpívání společně sportují, hrají různé hry a hlavně se blíže navzájem poznávají. Součástí života sboru jsou i zájezdové programy, kdy děti zpívají v zahraničí. Pokud možno v jazyce země, kterou navštívíme a s pochopením pro místní hudební prostředí.

Sbor po dobu svého působení spolupracoval s řadou osobností. Spolupráce s kým si nejvíce ceníte?

Se špičkovými profesionálními hudebníky, se kterými jsme měli tu čest vytvářet živou produkci, nebo nahrávky. Vyjmenovat bych musel desítky osobností, takže se omezím na pár jmen, která jsou v hudebním byznysu nejznámější: Kapela Golem, TV Septet Milana Dvořáka, Orchestr Studio Brno, Petr Malásek, Tomáš Klus, Xindl X, Honza Lstibůrek, Jirka Škorpík a mnoho dalších. Všichni měli pochopení pro pojetí zpívání Paprsčat a vyjadřovali nám sympatie.

V minulosti byl sbor spojován hlavně s Vaší osobou. Kdo se na fungování sboru podílí nejvíce dnes?

Hlavní osobností je dcera Markéta Amerighi. Je to již velmi zkušená učitelka zpěvu a má obrovskou zásluhu na kultivaci projevu našeho sboru. Paprsek je nyní daleko vyspělejší hlasově, ale neztratil svůj typický projev, živočišnost a rytmickou vyzrálost.

Zmínil jste, že má sbor svůj typický projev a vyzrálost. Existuje v České republice sbor tomu Vašemu podobný?  Nebo je Paprsek něčím specifický?

Když jsme začínali, neznal jsem žádný dětský sbor, který by se věnoval zpěvu populárních žánrů (beat, country, swing). Dětské sbory klasického střihu byly postaveny na úplně jiném druhu vnímání a prezentace hudební tvorby. To bylo pojetí, které mi prostě nebylo blízké, sám jsem provozoval popík a neměl žádné jiné ambice. Časem se objevilo vzájemné přiblížení těchto základních orientací, takže nyní je takových Paprsků v republice určitě hodně. Především na školách, kde sbory nacvičují novodobou tvorbu, máme hodně následovníků. 

Proč a jak vlastně sbor Paprsek vznikl?

Na popud mého šéfa v Domě kultury jsme zkusili udělat soutěž nových dětských písní od boleslavských autorů, hudebníků a pedagogů. K interpretaci jsme potřebovali dětský sbor, a tak jsme zveřejnili výzvu k boleslavským dětem v místních novinách. Můj tehdejší šéf věděl, že jsem původně kantor a že se věnuju muzice, tak na mě tak dlouho naléhal, až jsem v roce 1974 podlehl. Netušil jsem, že u toho vydržím tak dlouho!

Jaké má sbor plány a ambice do budoucnosti?

Plány jsou stále stejné, dobře zpívat. Zpívat tak, aby se to líbilo publiku, aby to potěšilo posluchače a aby písničky, kterým pomáháme na svět v rámci Dětské noty, umělo co nejvíc dalších dětí.